Dobrý den Hanko, jen bych Vám ráda napsala zpětnou vazbu a taky bych ráda poděkovala.
Od chvíle, co jsem u Vás byla se tolik změnilo. I moje kamarádka si všimla mé změny, říkala, že mám zase jiskru, že jsem to zase já a ne ten uzlíček nervů. Začala jsem jíst a dobře spím, zase už pomalu nabírám ztracená kila... Léky na spaní neberu a nepotřebuji je. Antidepresiva zatím brát ještě nějakou dobu musím, ale neustále mi vypadávají z rukou...ať už celá krabička nebo jen tabletka, co si mám vzít...jakoby mi je někdo vyrážel z ruky...vím, že brzo nastane chvíle, kdy je budu moct vysadit :-)
A manžel? to je největší změna...nestačím zírat a hlavně se strašně bojim si připustit, že je to teď takhle ...po téměř dvou letech trápení u něj obrat naprosto neskutečný....fakt tomu nedokážu uvěřit. On je najednou pozorný, empatický...dokonce cítí i to, co mu neřeknu a když si to jen myslím, tak to prostě udělá. Plánuje se mnou výlety, plánuje výlety a trávení času nejen se mnou, ale i víc s našimi dětmi. Objímá mě, hladí, tiskne, kouká na mě zas tak zamilovaně jako kdysi...laškuje se mnou po zprávách v telefonu - já ho prostě nepoznávám...nebo respektive poznávám toho kluka, do kterýho jsem se zamilovala. a taky se nám stala taková věc...v noci jsme se probudili...ve stejnou chvíli ... Nevím, co je to za zázrak, ale teď žiju, jako v nějakým snu a nechci se z něj probudit. Přijde mi to všechno tak krásný, ale i křehký...
