Nějakou dobu mi zní v mysli úvaha o tom, že napíšu článek, spíše asi příběh o tom, jak prožívám Vánoce. Nevím proč, možná si mám něco uvědomit, možná je to proto, že by mohl oslovit, a třeba v něčem inspirovat někoho jiného. Každý hledáme něco. Něco, co by nás nějak obohatilo, nakoplo, uvědomilo. Něco, co by nás otevřelo, nebo díky čemu si na něco důležitého vzpomeneme. Nejsem člověk, který si hraje na to, že když jsou Vánoce, budeme na sebe hodní i s těmi, se kterými na sebe nejsme hodní po celý zbytek roku. Ano, může to být příležitost něco napravit, uzdravit, obnovit, probudit, odpustit, omluvit se. Ale každý víme, že někdy to možné je a někdy ne. Já si myslím, že bychom měli k sobě být slušní za všech okolností, ale na prvním místě bychom měli být k sobě upřímní. Přesto, dovolme si věci vysvětlit a dát si šanci. Minimálně tu druhou. Každý si druhou šanci zaslouží.
Ale co chci vlastně říci. Znám mnoho lidí, kteří někoho o Vánocích ztratili, nebo na ně mají z minulosti nehezké vzpomínky. Ale ti, co nás opustili, přáli by si, abychom byli smutní, abychom si vánoční čas neužili a naopak se ho snažili jen přežít? Opravdu by si to přáli? Pokud by moje duše odešla o Vánocích domů do Světla, brala bych to jako oslavu. A rozhodně bych si celým srdcem přála, aby ti, co mě znají, tento čas prožili v lásce, radosti, smíchu, hojnosti a spolu, s trochou vzpomínky na mě. To by mi dělalo velkou radost a potěšení. Brala bych to jako takový můj malý odkaz.
Pro mě jsou Vánoce symbolem dokončení a znovuzrození. Miluji bílé Vánoce, a symbolizují mi je nejvíce zasněžené domečky. Když jsem byla malá, žili jsme se sestrou, tatínkem a maminkou, na vesnici nedaleko Šumavy. Bydleli jsme v bytovce a naproti nám měli sousedi malý domek s krásnou zahradou. Z okna v pokojíčku jsem pozorovala, jak padá sníh na tento dům a zahradu. Všechno bylo bílé, kouzelné, pohádkové. Maminka pekla cukroví a my se sestrou jsme ho obalovaly v cukru. Ty rozlámané kousky jsme mohly ochutnávat. Schválně jsme si některé nalámaly. Maminka to věděla, ale dělala, že to nevidí. Krásně voněla kuchyně i celý byt. Naši jezdili do ciziny, aby každé z nás mohli koupit jedno Kinder vajíčko, barevný penál na tužky, voňavou svítící gumu a samé takové drobnosti. Milovala jsem naše rodinné Vánoce. Každý rok si je připomínám ve svém srdci.
Dnes miluji Vánoce právě proto, abych tuto tradici a energii chránila a zachovala v sobě. Nedovolím, aby mi to někdo pokazil tím, že sám Vánoce nesnáší. Nedovolím, aby mi je cokoliv pokazilo. Je to tak, že každý je máme takové, jaké si je sami uděláme.
Vždy se ve mně každý rok probudí ta malá Hanička, která mi připomíná, jak velký Dar mi život dal, když mi dovolil poznat kouzlo Vánoc.
Na Mikuláše jsem se hodně bála. Každý rok přišel čert s Andělem a Mikulášem. Vždycky jsem se někam schovala a museli mě lovit. Potom jsme si mohli vychutnávat mandarinky, pomeranče a výjimečně i banány. A samozřejmě i jiné dobroty. Chodili jsme vedle bytovky sáňkovat, měli jsme tam malý kopeček, dnes, když ho vidím, zdá se mi maličký, ale tenkrát byl velký. Dodnes miluji vánoční vesničky a domečky, zahrady a výzdobu.
Je to sice kýč, ale je to symbolické. Kýč je to tehdy, když nevidíme nic jiného. Ale když to spojíme se vším, s cukrovím, pohádkami, atmosférou… Všechno je to jen o každém z nás.
Moje Vánoce mi symbolizují, uchovávají a připomínají mé dětství, maminku a tatínka. Připomínají mi, kdo a jak mě vychoval, jakým člověkem díky tomu jsem.
Dnes už nežijí. Maminka odešla před deseti lety a tatínek před rokem. Zbyly jsme si s mou sestrou Jíťou.
Ale mám svou rodinu. Před deseti lety si mě našel manžel Filip a přivedl mi do života dvě děti. Já sama jsem nikdy dítě mít nemohla, ale vychováváme dceru, a tak nemám pocit, že bych něco jako žena nesplnila, nebo mi něco chybělo. V 21 letech jsem potratila a prošla si všemi možnými psychickými fázemi, protože jsem dostala zprávu, že nemohu mít děti. Dnes už to neřeším, vím, že vše je tak, jak to být má. Od svých deseti let jsem stále hlídala nějaké děti nebo zvířátka. Jednu dobu jsem měla u sebe velmi často své dvě milované neteřinky Lucinku a Andulku. Nakonec přišly děti manželovy. Tomáš už je dospělý muž a Arianka vedle mě dospívá a je s námi. (Už je u své matky, také si potřebuje prožít život se svou matkou, ale je to v pořádku - aktuálni informace). Říká, že si vlastně nepamatuje život bez mě. I když mi nikdy „mami“ říkat nebude, necítím, že by mi něco chybělo. Mám milující rodinu, manžela, který je mi oporou, deset kočiček, pejska a agamku. Mám obrovský Dar a Požehnání. Plním své životní poslání skrze Andělskou terapii, napsala jsem letos svou první knihu. A mám Darem mnoho skvělých lidí kolem sebe.
Víte, co je úžasné? Mám koho obdarovat. Sice nejsem bohatá, abych každému dala, co si zaslouží a přeje, ale mohu je obejmout, popřát jim, dát jim maličkost. Mohu se s nimi těšit a mluvit s nimi. Mohu na ně myslet. Mohu je milovat. Dokonce mohu cítit i jejich lásku ke mně. Jsou součástí mě samotné a „mých“ Vánoc.
Inspiruje mě film „Vánoční anděl“. Přeji si, abych jednoho dne měla možnost obdarovat ty, kteří to opravdu potřebují. Abych mohla každému takovému člověku nebo i zvířátku něčím přispět a pomoci. Aby každý z nich zažil jeden malý zázrak. A nejen v těchto dnech.
S manželem jsme spolu deset let. První naše společné Vánoce nebyly hezké. Byly ovlivněné okolnostmi a neměli jsme ani na jídlo, natož dárky pro děti. Kamarádky mi daly nějaké věci, aby děti pod stromečkem něco měly. Postupně se to lepšilo. Dnes je to o milých maličkostech, protože se průběžně stále něčím obdarováváme. Můj muž neměl rád tyhle svátky. V bývalém vztahu je měli vždy něčím zničené, tak je přestal mít rád. Jsme spolu desáté Vánoce. Před dvěma lety si začal broukat koledy a pronesl: „Jé, já si zpívám koledy, já mám Vánoce rád.“ Bylo to tak upřímné uvědomění, asi jsem ho nakazila – chichichi.
Každý rok vše připravujeme na přelomu listopadu a prosince. Někdy pak pečeme pár druhů cukroví, vyrábíme vaječný koňak. Baví mě balit dárečky. Maminka pekla pro lidi, dělala doma 200 kilo cukroví a já jí to rozvážela po mých známých a klientech. Dělala vaječný koňak, ořechovku a griotku. Také kuřecí rolády s pěti druhy náplně. Byla vynikající kuchařka. Byla vynikající maminka a byla nejhodnějším člověkem, jakého jsem znala. Neměla nic, ale všem se rozdávala. Tatínek se musel hodně změnit, byl přísný, ale naučil mě, že když člověk chce, dokáže se změnit. Stal se mým životním majákem. A malá rada, kterou mi dal, skutečně funguje a my to užíváme běžně. Když přijde průjem, dejte si 4 kuličky černého pepře a zapijte vodou. Téměř hned se to srovná.
Miluji Vánoce. Jsou to svátky, které vnímám velmi symbolicky a prožívám je srdcem. Nikomu nenutím, aby je měl rád, je to každého věc. Respektuji, že to tak někdo má. Ale pokud bych někoho tímto příběhem dokázala „nakazit“, budu ráda. Proč? Protože mi září srdce. Nehoním se, neuklízím, to se mi chce většinou zjara. Uklízím stále stejně. Neblázním, aby bylo vše zajištěno. Co se stihne, to se stihne. Ale přeji si vždy mít svou rodinu ve zdraví pohromadě, a mít stále koho obejmout. Chci se dívat na pohádky a vánoční filmy, chci se dívat na stromeček a kochat se svou malou skromnou výzdobou. Miluji naše české Vánoce. Velkou radost mám, když najdu pod stromečkem pastelky, sešitky, různé taštičky, blbinky prostě. Nepotřebuji velké dary, ty mám ve svých milovaných lidech kolem sebe. Mám kde bydlet, co jíst, kde spát a nejsem sama. To je DAR, který bych nikde nikdy nemohla koupit. A hlavně, mám stále mnoho krásných přátel, širší rodinu, zvířátka, vše, co každému srdci přináší útěchu, naději a naplnění. tolik věcí mi chybí, ale dá se bez nich žít. Bez toho, co jsem popsala, bych nežila. Jen existovala. A Vy do toho všeho patříte a jste toho součástí. Jsme přece spolubydlící na této planetě...
Každému z Vás přeji, abyste si našli své Světlo, které Vás rozzáří nejen o Vánocích. Přeji Vám, abyste měli koho obejmout, koho obdarovat a měli ho i čím obdarovat a přeji Vám, abyste cítili upřímnou lásku v srdci a měli se stále s kým smát a radovat. Každý z vás máte v sobě dobro a Světlo. Jen někdy září méně nebo hodně maličko. Ale je tam. Vaše duše je Světlo. A čím více si to každý uvědomíš, tím dříve se náš Svět a naše Země rozzáří, uzdraví a postaví na nohy.
S úctou, pokorou a láskou Hanka
